kapitola VIII. Skřet zloděj
Po Vánocích, Novém roce, Valentýnu a dalších svátcích se výprava přesunula až k Lesu Mrchňáku. Je to nejstrašidelnější les ve Střední Evropě. Žijí tam dotěrné bludičky, Plivníci, Pluvníčci, Elfové, Mantichory, Vodníci, Trpaslíci, Kamenožrouti, Víly, Upíři, Vlkodlaci, Dryády, Najády, Propovníci, Permoníci, Hejkalové, Zlobři, Obři, Sovopsi, Hadí ženy, Meluzíny, Kostlivci, Bubáci a mnoho mnoho dalších… Když vešli do lesa vybaflo na ně stvoření, které bylo tak zvláštní, až by to nebylo dobré… Proti nim stála Bludička. Byla to dívka vysoká asi jako Tomáš a celá zářila modře. V očích měla modrou panenku a začala říkat: Tak přeci… Je to pravda. Sestry nelhaly. Pojď se mnou, Thomasi! – Ty mě znáš? – Kdo by tě neznal??? – Nepovídej si s ní, Tome, svede tě a co potom? – Něco hledáte? – Jo. Řekl Tomáš a přestal litovat, že hledá prsten zla. Byl zamilován do Bludičky. Tak pojď se mnou, Tomasi. – Už jdu. Řekl omámeně a odevzdaně Tomáš, podal jí ruku a ona ho vedla do říše Bludiček. Musíme jít za ním. Rychle! – Ano, Rudo. Musíme. Pojďte! Zavelel profesor Mirlen a šli tajně a potichu za nimi. Bludička se jmenovala Aranka a už už spěchala ke své matce, která byla královna Bludiček. Vtáhla ho do jakési nory, která byla ve skutečnosti zámek královny Fergas. Fergas zářila všemi barvami, každá z bludiček, které tancovaly s plivníky, Elfy, či trpaslíky zářila jinak. Jedna žlutě, druhá zeleně, třetí zase červeně. Fergas, jakmile uviděla Tomáše se zhrozila a vyletěla k nim. Co to má být Aranko? – Kouzelník, mamá. – Kouzelník?! Ven! Kouzelníci jsou nebezpeční! – Tak to je pravda, Fergas! Pamatuješ si na mě? – Leonarde. Rrááda ttě viiidím. – Neříkáš to zrovna jistě. – A divíš se? Kdybys už konečně podstoupil test otcovství, mohla bych se konečně dozvědět kdo je můj otec! Všichni v sále, včetně účastníků výpravy se podívali nevěřícně na profesora Mirlena, který zrudl a řekl jen: No, tak asi půjdeme, že? A všichni členové výpravy i s ním odešli. Když byli už asi uprostřed lesa, uviděli tam pustou mýtinku a uprostřed jí se na zemi svíjel malý tvor. Byl to hnusný bílý skřet. Povídal si sám se sebou… Můj prstýnek. Můj úžasný prstýnek. Můj nejvíce úžasný prstýnek. Máš rád páníčka , prstýnku? Ano, mám rád! Hi, hi, hi!!! – Co to může bejt? – Já jsem skřet. Skřet záporák. A mám něco, co nikdo nemá. Ha, ha, ha! – A co je to? – Neřeknu. – proč? – Protože je to tajemství. – Ale tak nám aspoň něco naznač, ne?! – Dobrá. Díky tomu by se dalo vrátit zlo. – Není to ten prsten, pane? – Ano, Tome. Chyť ho. Tomáš chytil tvora, ale ten mu prošuměl pod prsty, zahřměl hrom, kolem profesora a Tomáše se objevil ohnivý kruh a začali tam přilétávat čarodějové celí v černém a na obličeji měli masky. Děsivé a temné. Nakonec tam přiletěl i někdo, koho Tomáš znal až moc dobře. Sundal si masku a podle starého známého turbanu bylo jisté, že se jedná o Siriuse Slarpa… V rukou svíral velkou sklenici, jako od okurek. A v ní byl pán zla… Morgane! Bravůrně! Dej mi ten prsten! Zavelel Slarp a natáhl ruku k skřetu Morganovi. Tady je pane. Ukradl jsem ho Nicholasovi Mormottovi. Ano. Zde je ten prsten… - Skvěle. Náš pán se může znovu vrátit! – Expeliarmus! Vykřikl profesor Mirlen a hůlka Slarpova vyletěla k němu. Jste odzbrojen, Siriusi! Dejte mi ten prsten! – Nikdy! Sloužím svému pánovi! Pane, ochraňte mě! – Ty blbečku! Já tě nemůžu chránit! Nemám své tělo! Chci krev. Krev toho kluka, který je v tom kruhu! – Ano, pane! Expeliarmus! Zaječel Slarp a profesorovi vyklouzla Slarpova hůlka z rukou. Chytré Siriusi. Obrana proti zlu vám jde. – Zlo se vrací, Mirlene, být vámi, nebyl bych tak optimisticky naladěn! Slarp vstoupil do kruhu a řízl Tomáše do ruky. Bolí? Ano? To je dobře, protože tím pomáháte znovuobnovit zlo! Sayere! – Dělej! Nemám moc času!!! Sirius vhodil kapku krve do sklenice a z ní vystoupal rudý kouř. Vzal si od skřeta Morgana prsten zla a také ho tam vhodil. Další události proběhly tak rychle, že je popíšu jednotlivými slovy: kouř, dým, postava v plášti s velmi bílou lebkou. Všichni přívrženci zla se poklonili. Komu? Přeci Lordu Farksovi. Vrátil se. Stál v tom kouři a ruce měl položené na hlavě a zkoumal své tělo. V očích měl úzké zorničky jako zmije a lebku měl křídově bílou. Dílo je dokonáno. Mám své tělo!!! Ha, ha,ha! Úžasné, co dokáže kapka krve nepřítele a jeden prsten z doby kamenné. Ha, tak a je to. Konečně. Mohu se mstít. Před čtrnácti lety jsem vás opusti. Smutné, že? Ano, ale dnes naplním svou věštbu. Ta říká toto: Jsi ničitel a král. Jednou zabiješ svého největšího nepřítele. Tady to končí. A ten nepřítel je zde! Tomáši! Rád tě vidím! A ty mě určitě taky, že? Naposledy jsem tě, synovče viděl když ti bylo dvanáct. Byl jsem to já. Zamlada. Ano. To jsem byl ještě dobrosrdečný, ale tohle je lepší. Dnes zemřeš, Sayere! A vy s ním! Vas Mortem! Zakřičel Farks a zelené světlo se vymrštilo z hůlky zloducha proti nim, ale profesor zakřičel: Império! Oba dva největší čarodějové bojovali proti sobě. Mirlen vs Farks. Chyť se mě a Rudy, ano? – Ano. – Přeneseme se! Teď!!!!!
Néééééééééééééé! Já tě dostanu, Tomáši! Já jo!
Přistáli všichni na astronomické věži. Tomáš se ještě vzpamatovával ze svého nevlastního strýce. Lord Farks se vrátil. Tuto větu řekl o pár chvil později i Pavlovi a Elen, hned poté, co jim řekl, co prožil s profesorem Mirlenem, myšákem Rudou a kocourem Adamem s králíkem Tiborem. Takže je konec? – Leda snad konec dobrých časů. V tý mý věštbě se říká, že se pán zla vrátí. Je to pravda a nám nezbývá nic, než bojovat…
